Lost Child 미아

3. may 2017 at 20:29 | Chia 지아 |  oneshots
iu x someone // Alternative Title: Mia // 500 slov



V dáli jdou slyšet stékající dešťové kapky. Není to náhodou můj pláč? Jako loďka z papíru pluji bouřlivým proudem mého srdce. Pokouším se zbavit svých vzpomínek na tebe, na tu touhu být k tobě ještě blíž. Dnes večer jsem odhodlaná spálit naše společné fotografie. Neskutečně mě těší, když vidím tvůj obličej tmavnou a stávat se popelem.

V noci jsem kvůli mému činu měla noční můry. Tělo se mi třese strachem při pomyšlení na to, že bys chtěl se mnou ještě něco mít. Bojím se chodit na místa, kde by ses mohl objevit. Hrozím se z toho, že bych musela zase někdy slyšet tvůj hlas. Hlavně to, jak naříkáš a sám sebe lituješ.


Každý den se sama sebe ptám, proč jsem tě měla ráda. Při vzpomínkách na tebe se mi zvedá žaludek. Připadám si jako kdybych měla co v nejbližší době upadnout do bezvědomí. Není totiž jisté, kdy se probudím. Veškerá památka na tebe je v mém srdci. Uvnitř v tom děsivém bludišti, kde není jisté, zda je tu cesta zpět.

Ta holka mu zruinovala život...

Začínám lhát svým rodičům. Dělám, že nic necítím a uvnitř jsem zcela prázdná. Snažím se na bílé šaty znázorňující nevinnost našít černou růži z látky přesně na levou stranu hrudi, v níž se nachází srdce. Tmavá barva ukazuje důležitou věc. Ta bolest, prázdnota a chlad se uchovává jenom v místě, jež nás drží na živu. Rozhodnu se spravit něco, co se vrátit už nedá. Nedokážu se smířit s tím, jak si mě s tebou ostatní spojují.

Vůbec ho nemilovala...

Se svými rodiči se ani nerozloučím. Věřím, že oni to nebudou potřebovat. Oblečená do černobílých šatů a doslova bosá si to zamířím k útesům. Shlédnu dolů do rozbouřeného moře. Jen tak se dívám dolů. Rozbrečím se a dopadnu koleny na zem. Rázem se začnou z nebe padat malé kapky deště. Kapky mi stékají po vlasech a spadají mi na průsvitnou látku šatů. Dlaněmi si zakryji oči. Hlasitě vzlykám. Slzy občas spolykám. Hřbetem pravé ruky si utřu průhledné korálky. Ruce spojím k sobě a vzhlédnu k nebi. Tentokrát už větší kapky mi bolestivě dopadají na čelo. Smíchají se s mými slzami a stékají taktéž po tvářích. Mé havraní vlasy se mi lepí po čele a krku. Ta prázdnota. Ty šrámy na mém srdci i těle mě prosí, abych tě nenáviděla. Opatrně se i s chvějícím tělem zvedám. Šaty lehce zvednu, abych si na ně nešlapala. Nadechnu se. Chci, aby to utrpení už bylo pryč. Chci se ho zbavit. Nakloním se do neohraničeného prostoru. Narážející vlny do útesů jsou připraveny mne pohltit. V hlavě někdo křičí mé jméno.

Otočím se zády. Jsem odhodlaná splnit mé rozhodnutí a zpečetit tak můj osud. Zády padám dolů.

Celou tu cestu v ruce držím kousek rozpadlé fotografie a také stříbrný prstýnek, jež jsem ji z lásky dal. Nikdy jsem nechtěl, aby to dopadlo takhle. Na poslední chvíli hmátnu po její ruce, ale je příliš pozdě.

Oba jsme ztracené děti. Byli jsme zaslepeni. Nevěděli jsme, co doopravdy chceme. Teď toho budeme litovat.

 

2 people judged this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement